“Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.”
E. B. Hallová o přístupu Voltaira

Globální sociální sítě dnes představují hlavní fóra veřejné diskuse a jsou také významným fórem politickým. Jejich vliv na politickou soutěž a volební výsledky je srovnatelný s největšími tištěnými, rozhlasovými nebo TV médii. Vlastníci platforem mají na trhu prakticky monopolní pozici a nejsou politicky neutrální. Naopak, selektivní filtrací obsahu a blokací nepohodlných uživatelů systematicky porušují právo na svobodu projevu a ustanovení o nepřípustnosti cenzury, základní kameny ústavního pořádku ČR.

Absolutní moc nad nimi drží nadnárodní korporace s dominantní pozicí na trhu. Rovný přístup zde není garantován, jednotlivé názory nemají stejnou šanci být publikovány. Správu obsahu vykonávají podle neprůhledných, vágních a nekonzistentně aplikovaných pravidel. Zcela legitimní názory běžných uživatelů (již dávno nejde jen o kontroverzní „radikály“) odstraňují tyto firmy ze společenské diskuze bez možnosti se bránit. Cenzurují se už i prostá historická fakta. Transparentnost, které se v moderním světě nevyhne ani starosta malé obce, v případě těchto obřích korporací stát nevyžaduje.

Rozhovor s herním designérem a zakladatelem Společnosti pro obranu svobody projevu Danielem Vávrou

Cenzura ze strany soukromého kvazi-monopolu je stále cenzura

Je nepřijatelné, aby o tom, co je pravda nebo lež, rozhodovali špatně placení zaměstnanci z Filipín, kteří mnohdy ani neovládají příslušný jazyk a spoléhají na automatické překlady. Je nepřijatelné, aby anonymní studentský brigádník určoval, který politický názor je možné šířit, navíc podle neznámých instrukcí. Je možné mluvit o svobodném přístupu k informacím, demokratické politické soutěži a svobodě slova, jestliže nadnárodní korporace rozhodují, které příspěvky potlačí a které čtenářům úplně odfiltrují? Jestliže zasahují již i do obsahu soukromých zpráv a při vyhledávání upřednostňují vybrané politické kandidáty?

Pravidla, podle nichž zasahují platformy autorům do obsahu, jsou přitom velmi vágní a dokonce retroaktivně se mění dle momentální nálady v určitých kruzích společnosti. O účet tak může přijít kdokoliv, a to i za několik let starý příspěvek, který byl v době svého vzniku nekontroverzní.

Proč stát dovoluje nadnárodní korporaci to, co nesmí ani drobný soukromník?

Pokud přistoupíme na argument, že soukromá firma si může stanovit jakákoli pravidla diskriminující klienty pro jejich názory, dle stejné logiky by operátoři časem mohli chtít přerušovat hovory a blokovat zákazníky za obsah SMS zpráv. Budeme tolerovat odmítání zákazníků na základě pohlaví, náboženství, národnosti nebo barvy pleti? To by byla stejná diskriminace jako na základě názorů.

Na místě je proto otázka, kdy lze zákazníkovi odmítnout poskytnutí služby a jak se ten může bránit a uplatnit reklamaci, pokud provozovatel porušil svá vlastní pravidla. V nich se totiž nepíše o tom, že jsou povoleny jen některé politické názory. Vzniká tím i prostor pro korupci či zákulisní ovlivňování obsahu sociálních sítí ze strany různých subjektů včetně veřejnoprávních, kterým jsme žádnou cenzurní pravomoc nesvěřili. Staletí právního vývoje, při kterém se naši předkové snažili omezit moc vlád nad svobodou projevu a tisku, jsou možností takové tiché spolupráce ohrožena.

V sázce je demokracie

Jestliže nadnárodní gigant určuje, jaké informace se dostanou k uživatelům, může snadno ovlivnit volby tím, že bude systematicky potlačovat pozitivní zprávy a  upřednostňovat ty negativní o jednom kandidátovi, zatímco o druhém naopak. Podobně může preferovat vybrané politické strany či názorové proudy.

Jsme připraveni na situaci, když přestane zobrazovat příspěvky nebo zablokuje účty nepohodlných kandidátů a nahradí je příspěvky jejich konkurentů, k jejichž sledování se uživatel ani nepřihlásil? Jsme připraveni na to, že v den voleb vybídne vlastník či manažer sítě potenciální voliče jedné strany, aby šli volit, zatímco druhé od toho odradí? Vzhledem k nulové právní úpravě jde o zcela anonymní, netransparentní a utajované procesy a v nich zainteresované osoby, které mohou významně ovlivnit např. výsledky voleb.

Svoje zkušenosti s cenzurou sociálních sítí má již řada zahraničních i českých politiků, veřejných osobností i médií (např. právník Pavel Hasenkopf nebo Reflex). Mnozí si donedávna mysleli, že je to jen problém radikálů a podivínů a jich se netýká. Nyní vidíme, že se totéž děje světoznámým osobnostem, respektovaným intelektuálům, univerzitním profesorům a politickým kandidátům. Potlačování svobody projevu se tedy stává běžnou praxí.

Proto vyzýváme zákonodárce Parlamentu, vládu a prezidenta České republiky, jejichž povinností je chránit náš ústavní řád, aby

1. zahájili veřejnou debatu s účastí široké veřejnosti o tom, jak zabránit omezování svobody projevu na sociálních sítích, které již začíná deformovat politickou soutěž a fungování demokratických procesů,

2. bez zbytečného odkladu vytvořili parlamentní komisi se zastoupením všech stran v Poslanecké sněmovně a odborníků z oblasti práva, která by se zabývala případy občanů i právnických osob, jejichž účty byly blokovány a příspěvky smazány, aby tyto zkušenosti mohly být využity pro následný zákonodárný proces,

3. po globálních platformách žádali formou zákonné povinnosti ustanovení odpovědné osoby s působištěm v ČR a s přiměřenými rozhodovacími pravomocemi pro průběžné řešení případů, kde mohl být porušen zákon.

Marian Kechlibar, Daniel Vávra, Vlastimil Veselý

Připojte svůj podpis na petice.com/stop-cenzure